Jaký máš
Další příhoda se mi stala zase s Martinem. Ačkoli jsem abstinent, doprovázel jsem společnost ve stavu mírně přiopitém v metru. Mohlo být tak 21 hodin v pátek, během června. Metro bylo kupodivu skoro prázdné. Jel jsem opět s Martinem, jeho stav byl poněkud radostnější (Hnidopich tvrdí, že spíš podrdoušenější) než můj. Naproti nám seděly asi tři holky, a poblíž další dvě. Nálada byla dost uvolněná a my měli před sebou docela příjemný večer. Martin si se mnou zprvu naprosto nesmyslně povídal a rozhlížel se kolem, ale pak se na mě podíval, zvednul se ze sedadla, což mu vzhledem k jeho stavu kupodivu nepůsobilo potíže, popošel směrem ke slečně, na kterou se už chvíli usilovně šklebil a zcela samozřejmým hlasem se zeptal: "Jaký máš, já nemám rád bílý". Načež se začal šklebit ještě víc. Slečna se podivně podívala, a prohlásila cosi o nechápavosti a po chvíli pauzy o Prčicích. Martin se tedy se stejnou otázkou i samozřejmostí projevu otočil na tu hned vedle. Ta se kupodivu zdvihla, přešla na skoro prázdný konec vagónu a po chvíli se vrátila a jistě prohlásila: "bílé s modrýma kytičkama". Martin odpověděl "Nevěřím ukaž.." Načež slečna všechny přítomné šokovala tím, že skutečně ukázala kousek svých kalhotek. Po delším rozhovoru se zjistilo, že Martina zná......... Jaké z toho plyne poučení ? Já bych řekl, že "slušnost je sice pěkná věc, ale občas je dobré spoléhat na provokatérství a odvaz i u opačného pohlaví"
|
