Číst přes rameno se nemá
Znali jsme se se spolužákem už přeci jen nějaký ten pátek, mně bylo 17, jemu 18. Jeli jsme jednou po vyučování něco koupit, správně rozparádění, sluníčko svítilo a jemu se opravdu nechtělo na pokračující vyučování. Uvolil jsem se tedy, že ho doprovodím autobusem ke škole a potom pojedu za kamarádem do práce.
Nasedli jsme do autobusu, místo k sezení obsadili důchodci, a jediné dvojmísto poblíž, nám na poslední chvíli zabrala jakási černovláska. Nakvašeně jsem si sedl vedle ní, rozezlen, že kamarád musí stát. Ona slečna suveréně vytáhla školní sešit a začala cosi soustředěně studovat. Zvědavost mi nedala a zjistil jsem, že studuje díla a životopis J. Nerudy.
V oblasti literatury se cítím poměrně jistě a tak jsem začal rozvádět s kolegou konverzaci: "Hele, víš, že Neruda byl vlastně asi nemanželské dítě... ?" Kolega pochopil, a konverzace pokračovala: "No také jsem slyšel. Prý byl jeho otcem Joachym von Barrande, víš ten co založil ty filmové ateliéry..." "Prosím tě, vždyť film snad tehdy ješte ani neexistoval ?" "Já ti dám, neexistoval, ale herců tu bylo až hrůza, víš jak dlouhá byla tehdy vojna a kolik chudáků filmovalo,, jen aby se ulili. No počkej já už si vzpomínám, on to byl vlastně původně speciální vojenský lazaret. Jo ale léčili tam jenom klystýrem a černým uhlím, jo a taky tam jedli pořád nějakou šlichtu, přičemž jim pořád říkali, že všechny řízky už rozebraly vojenské útvary.. takže nic lepšího na filmaře nezbylo.." Chudáci simulanti toho nechali, a až pozdě pochopili, že řízky dostaly sice vojenské útvary, ale akorát tak důstojníci a na vojsko leckdy nezbyla ani ta šlichta....." No jo, vojna není kojná, ale jak se z toho staly filmové laboratoře? No oni budovali na pověsti, takže brzy všichni pochopili, že kde je tradice je i kvalita a budoucnost...."
- Slečna nás poslouchala na půl ucha, a mírně se jí zvedaly koutky úst. Jakýsi pán kolem padesátky za námi nás chtěl zprvu opravit, ale nyní se zjevně dobře bavil.
"No jo, ale neměl on ten Barrande nějaké problémy s trilobitama ??? Ale prosím-tě nepleť sem brouky, Na těch si vybudoval kariéru právě Neruda". Jak to ? "No furt mu lezli v noci ve slamníku, vůbec se jich nemohl zbavit, a tak vlastně vynaleznul spotřební způsob života." A to jako jak ? "No prostě místo toho, aby ten slamník vyčistil a vypral, ho chtěl rovnou vyhodit." "No jo, ale jak si tím mohl vydobýt věčnou slávu ????" "Co je na tom, prostě při tom vyhazování přišel na to, že ho nemá kam vyhodit." "Prosím tě, copak je problém něco vyhodit?" "No dneska ne, ale tehdy byl, ale proč bych si měl kloubit krk, a zaostřovat zrak. Tady slečna tě jistě ráda poučí, má to tam pěkně vypsané". Nastal rozhodující okamžik. Buď černovláska přistoupí na naší hru a bude to zajímavé, nebo nás pošle k čertu a my z toho s čistým štítem vyucouváme. Stalo se však něco jiného, co plně svědčí o nepředvídatelnosti druhého pohlaví. Slečna mi podala svůj sešit a pravila, že nemá tak pěkný přednes a takovou vyřídilku. Duchaplně jsem odpověděl, že šifry číst neumím, ať nám to raději přeluští sama. Netvářila se nadšeně, ale začala skutečně číst zápisky..................... ............... Následujících deset minut z nás měl srandu snad celý autobus, ale obávám se, že slyšet mě můj učitel dějepisu nebo českého jazyka, mám na svědomí další případ srdeční mrtvice. Kamarád vystoupil a já jsem ji doprovodil domů. Pokračování nechám na vaší fantasii....
