|
Už zase metro
Je to divné, ale furt se vracím k tomu jedinečnému dopravnímu prostředku, lidově zvanému "KRTEK". Asi to bude tím, že je vám tam dost k ničemu, dívat se po krajině okolo, nestojíte na křižovatkách a tak podobně. Tak jsem zase jednou jel asi v půl jedenáctý v sobotu večer z Kina - sám, na jedné straně nadávající na osud, že jsem tam byl zase sám, a na straně druhé v naprosto vysmáté náladě... V ruce jsem měl skripta z nějakého naprosto ubohého předmětu, kde se nám snažil autor vysvětlit, jakou barvu, pozadí a rozměr má výstražná tabulka, nebo že není dobrý nápad rozvádět fázi v zelenožlutém vodiči. Ale co mátě dělat, když v pondělí píšete z těchto blábolů písemku... Ale zpět k poloprázdnému vagónu metra. Uvnitř byli buď cizinci a nebo ospalí čecháčci, těšící se na teplou postel. Najednou vplula dovnitř vysoká černovláska. Na sobě měla společenské šaty, přes ně přehozený kabát a tašku s botami. To hlavní jsem ale vynechal, v druhé ruce totiž nesla pouzdro od houslí. Já trouba jsem zvedl oči od rozvaděčů a pojistek, až když se vlak zase rozjel. O to větší byl ale můj šok. Prohlížel jsem si jí od hlavy až k patě. Od pohledu slušně vychované děvče. V tašce měla knihu, ale ani jí nevyndala. Usilovně se snažila přečíst, o čem, že to vlastně čtu. Usmál jsem se na ní, ukázal jsem název skript a řekl: "To jsou jenom nějaké elektrotechnické bláboly a drátech a o tom, že šahat na fázi se moc nevyplatí". Usmála se a považovala celou událost za vyřízenou. Nikoli já, Podíval jsem se detailně na její pouzdro a řekl jsem: "nevěděl jsem, že mafiáni jeětě stále používají tenhle starý trik na převážení zbraní..." Pohlédla na svoje housle a rozesmála se osvobuzujícím smíchem. "To víte já jezdím po koncertech a střílím lidi". Odpověděla mi mezi smíchem. "Chudáci příznivci vážné hudby, a já furt proč je jich tak málo..., mimochodem používáte šroubovací, nebo násuvnou hlaveň, jsem taky tak trochu od fochu" vrátil jsem smeč prvním blábolem, který mě napadnul. Potom jsme v rozhovoru přešli od zbraní zpátky k hudbě. Doprovodil jsem jí domů, před domem vyinkasoval polibek a telefonní číslo. Jmenovala se Markéta, byla o měsíc starší než já a byla to správně "prdlá" holka ze slušné rodinny. Pointa tohoto příběhu však teprve příde. Druhý den jsem volal na udané číslo. Tam však žádná Markéta nebydlela, ani tam, kam jsem ji doprovázel. No nejsou vždycky Vánoce, ale blba jsem ze sebe udělal pěknýho, jen co je pravda... Ale co naplat, je to koneckonců jen boj mezi muži a ženami, a řeknu vám, bez něho by byl život přece nuda. A poučení z tohohle příběhu, to neberte moc vážně, ale já vám říkám: Nikdy nevěřte mladým a krásným houslistkám...
|
